browse more

Novinky

Poslední produkty


img_20130525_1415234
Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů 209 Kč

Obnovené vydání knihy biskupa Gorazda II. Autoři: Matěj Pavlík, Roman Wimmer

velky-cin-male-cirkve8
Velký čin malé církve 98 Kč

Autor: Kolektiv autorů Historický exkurz napsal Roman Wimmer S předmluvou metropolity Kryštofa Doslov Stanislav Motl

img_20130525_1426109
Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů (imitace kůže) 294 Kč

Obnovené vydání knihy biskupa Gorazda II. Autoři: Matěj Pavlík, Roman Wimmer

Stručně o svatých Cyrilu a Metoději a jejich dílu na Moravě

24. květen je svátkem příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Pravoslavná církev od nepaměti ctí tento den, v němž oslavuje, co zde vykonali nejen pro nás, ale pro všechny Slovany. Abychom lépe pochopili, co je tu vlastně k oslavování, připomeňme si několik faktů a rysů tohoto velkého a vpravdě svatého díla.

Svatí bratři, narození v Soluni, přišli na Velkou Moravu roku 863. Jejich misi inicioval svou žádostí velkomoravský kníže sv. Rostislav, jehož dopisem do Konstantinopole to všechno začalo. Žádost o vyslání misionářů byla v Cařihradu vyslyšena byzantským císařem Michalem III. a s patriarchou sv. Fótiem k nám vypravili družinu, která má na Moravě vykonat vše, co je potřebné pro založení církevního života. V čele družiny k nám kráčejí oba bratři, kteří se na misii dobře připravili. Sv. Cyril (uvádíme ho mnišským jménem, s nímž později umírá, ale v době svého působení na Moravě se ještě jmenuje Konstantin) vytvořil pro Slovany jejich vlastní písmo a přeložil do naší řeči základní křesťanské texty. Nutno podotknout, že sv. Cyril byl už dříve v Byzanci slavnou osobou pro své výjimečné schopnosti - genialitu, učenost a úspěchy na misiích i v nejučenějších disputacích; byl znám jako fenomenální lingvista; zpaměti znal celé knihy významných křesťanských myslitelů; dostalo se mu dokonce nejvyššího tehdejšího akademického titulu „filosof". O sv. Metoději předpokládáme, že měl zkušenosti organizační, právnické a diplomatické schopnosti a znalosti správních záležitostí; uměl Cyrilovu intelektuální práci vtělit do reálného života; součástí jeho povahy byla bojovnost - praví se o něm, že „vládl slovem prudkým i mírným"; dokázal bez servilnosti jednat s císaři, králi, knížaty, právě tak jako s patriarchy a papeži s důstojností a zásadovostí; je nazýván „otcem, patriarchou, prorokem a apoštolem Slovanů"**. A navíc - oba byli skutečně duchovními lidmi, zasvěcenými do nejhlubší praxe duchovního života, do díla vnitřní modlitby. Ve svatých Cyrilu a Metoději k nám tedy východokřesťanská Byzanc posílá to nejlepší, co má.

Cyril a Metoděj

Císař s patriarchou Fótiem píší Rostislavovi: „Bůh, který velí každému národu dospět k poznání pravdy a dosáhnout vyššího postavení, ... zjevil písmena pro váš jazyk, kterých dříve nebylo, ... abyste byli i vy připočteni k národům velikým, kteří Boha chválí svým rodným jazykem. A tak jsme ti poslali toho, komu je zjevil, muže vzácného a pravoslavného, velmi učeného, filosofa. Hle, přijmi tento dar větší a hodnotnější nad všechno zlato a stříbro a drahé kamení a veškeré pomíjivé bohatství ..." Ačkoliv bylo jméno Rostislavovo následujícími generacemi odsouzeno k zapomenutí, přece díky sv. Cyrilu a Metoději žije jeho světecká památka doposavad. Vždyť pro nás Čechy a Moravany je „jako velký císař Konstantin", jak mu prorocky slibují představitelé staroslavné Byzance v závěru listu.*

Velikost a nesmírný dosah tohoto díla se nám poodhalí, když si uvědomíme, že zvěst o jejich práci se roznesla jako blesk po celé Evropě. Před Cyrilem a Metodějem zde již pracovali jiní misionáři. Dalo by se říci, že země moravská ještě před příchodem svatých bratří formálně přijala křesťanství. Jenže v realitě každodenního života Moravanů nadále panovalo pohanství. Chybělo hlubší objasnění víry, skutečné uvedení do pravdy a do chápání evangelia. Lidé u nás nerozuměli knižním výrazům cizího jazyka a potřebovali odhalit jejich význam. Křesťanství se týkalo jen horních vrstev tehdejší feudální společnosti a to i zde většinou jen povrchně. Předchozí misie měly chabou úroveň, učily rozličně a neměly celonárodní úspěch.

Tady se dostáváme prvnímu a všeobecně známému (což však neznamená, že doceněnému) rysu misijní práce sv. Cyrila a Metoděje, a tím je jazyk. První z řady odlišností mezi cyrilometodějskou a předchozími misiemi bylo používání srozumitelného místního jazyka pro evangelizaci a veškerý církevní život. (Nám to dnes už připadá jako samozřejmost, ale pro Západ to začala být samozřejmost až před pouhými padesáti lety!) Spolu s byzantským církevním zpěvem to muselo nepředstavitelnou silou zapůsobit na celý národ. Většina Moravanů jistě až nyní s ohromením pochopila, o čem je křesťanství a s jakou zvěstí evangelium vlastně přichází. Lidé se začali ke křesťanství obracet s nadšením a oslavovali jednobytnou Boží Trojici z hloubi srdce, a nikoliv z donucení vrchnosti. Kronikář o tomto překvapujícím radostném obratu, který u nás způsobili sv. Cyril a Metoděj, hovoří nadšenými slovy, že to bylo, jako by se „hluchým otevřel sluch a koktavým rozvázal jazyk".*

Tento „zázrak", jak to muselo Moravanům připadat, souvisí s důkladnou přípravou sv. Cyrila na tuto misii. Především připravil pro slovanskou řeč nové písmo, když zjistil, že nic takového tento národ doposud nemá. Toto písmo geniálně přizpůsobil slovanskému hláskovému systému, takže předčilo i tehdejší řečtinu. Nebyla to pouhá misijní pomůcka, ale precizně položený základ pro další svébytnou slovanskou tvorbu.

Zmíněný základní náboženský rozměr bezprostředně přechází do kulturního rozměru. Morava, doposavad jakýsi zapadlý kraj někde za Alpami, na nějž se ze západní Evropy hledělo jako na pouhou sféru franského vlivu, se najednou samostatně dere mezi nejkulturnější národy a země tehdejšího světa. Moravané mají svůj vlastní literární jazyk, a nedosti na tom - při čtení knih zde rozumí všechen lid, o čem se čte! Bohoslužbám všichni rozumí! (O něčem takovém se mohlo většině obyvatelstva západních zemí jenom zdát.) Jsou tady umělci vytvářející skvosty duchovního i světského umění (což také znamená zájem obchodníků)! Jsou zde školy, kde se vyučuje gramatika. Zde se píše a tvoří se nová díla - a na nejvyšší literární úrovni. Překládají se další a další biblické knihy. Vznikají písemnosti světského charakteru. Prohlubuje se právní organizace státu. A to vše se děje ohromnou rychlostí. To je prostě něco nevídaného! Byla to skutečná kulturní exploze. Tím nutně muselo značně posílit národní uvědomění obyvatel Moravy, kteří náhle cítili své místo mezi kulturními národy světa. Morava po čtyřech letech působení byzantské misie stála na prahu reálné možnosti stát se jedním z kulturních center Evropy.

Snad právě odtud vyvěrá morální síla Moravanů k celonárodnímu povstání, když jejich kníže (Svatopluk) byl zajat a uvězněn v Bavorsku a do správy země byla dosazena franská hrabata (r. 871). Do čela si vzbouření Moravané zvolili slovanského kněze(!) Slavomíra a podvratné německé kněze vyhnali ze země! Povstání bylo úspěšné a povstalci dobyli jeden hrad za druhým zpět do místních rukou. Morava byla tenkrát prakticky neporazitelná. Dar, který k nám přinesli sv. Cyril a Metoděj, činil zázraky.
Z kulturního rozměru cyrilometodějského díla plynule přecházíme k politickému. Dřívější franské misie vcelku nepokrytě připravovaly půdu pro církevní podřízení Moravy cizím biskupům a z toho by logicky vyvěrala podřízenost politická. Rostislav byl v obtížné situaci. Kdyby odmítl christianizaci svého území, chápali by to západní biskupové jako legální důvod k neustálým vojenským útokům na Moravu - misii mečem a křížem - a to by nakonec vedlo k podrobení takové pohanské země silou. Když christianizaci nebránil, čekalo Moravu podrobení plíživé, možná nenásilné a s jakousi mírou autonomie. Cyrilometodějská východní mise však pracovala v úplně jiném kontextu - solunští bratří zde zakládali místní samostatnou církev, která by měla v čele vlastního biskupa (resp. biskupy) a nepotřebovala by se nikomu podřizovat. A s těmito vyhlídkami se snažili vybavit vznikající moravskou církev vším potřebným.

***

Veškerá učenost a zdatnost svatých bratří by však nemohla přinést takové plody, kdyby nebyli současně velkými lidskými osobnostmi, kdyby to nebyli duchovní velikáni, lidé čistých mravů, vznešené mysli a s láskou v srdci. Byli to lidé ducha, zvyklí obhajovat své učení argumenty a nikoliv zbraněmi. A ještě něco. Pravým misionářem může být jen ten, kdo sám nejprve uspěl na poli duchovního života, má svou osobní duchovní zkušenost s láskou Boží a tato zkušenost je solí, která dává chuť všemu, co takový člověk lidem hlásá a co učí.

A navíc - jen nepokrytecká zbožnost dá misionáři takovou nezištnost a trpělivost, aby dokázal to, co sv. Cyril a Metoděj. Nejenže obětovali část svého života namáhavé misii v odlehlém koutu světa, ale museli za obhájení svého díla neustále svádět vyčerpávající boje. Zvláště zápolili s podvratným působením franských kněží. Žádní pohané jim nezpůsobili tolik nesnází jako ti, kteří jim měli být bratry ve víře... Např. cestou z Moravy zpět domů, když se zastavil v Benátkách, se na Cyrila vrhli tamní „biskupové, kněží a mniši jako havrani na sokola"* s obviněním, že Slovanům vynalezl písmo a přeložil jim liturgii a Bibli. Tyto neustávající nenávistné útoky od falešných bratří velice vyčerpávaly zvláště křehkého sv. Cyrila, který byl jemnější povahy a slabší tělesné konstituce než sv. Metoděj, a nakonec právě z celkové únavy onemocněl, a tak tento velikán lidských dějin předčasně umírá. Metoděj zase musel za svou práci na Moravě snášet zajetí, soud před německými biskupy, a následně kruté žalářování ve Švábsku. Svatý kníže Rostislav těžce zaplatil za to, co pro Moravany vykonal, oslepením a smrtí v bavorské kobce.

***

Pro nás, pravoslavné Čechy a Moravany, je významné, že celé cyrilometodějské dílo je charakteru východokřesťanského, že sem svatí bratři přinesli víru, kterou oni sami nazývali pravoslavnou, stejně tak k nám uvedli byzantskou církevní tradici a praxi, které je přijato po velkém rozkolu Západu a Východu označovat jako Pravoslaví, že sloužili stejné liturgie, jako konáme dodnes i my spolu s celým pravoslavným světem. Připomínáme si, že k nám byli vysláni Konstantinopolským patriarchátem, který byl tenkrát - stejně jako je i dnes - pravoslavný. Proto se cítíme být dědici, kteří na odkaz sv. Cyrila a Metoděje všestranně a plně navazují.

Dílo sv. Cyrila a Metoděje zazářilo nad celou Evropou jako blesk. Je jisté, že pro naše národy se jedná o největší událost našich dějin. Je to nejen začátek naší kulturní historie, ale svou vnitřní duchovní silou v průběhu celé naší další historie působí na duše lidí a ovlivňuje myšlení Čechů a Moravanů. Viditelná a hmatatelná stránka cyrilometodějského dědictví sice na Moravě v době knížete Svatopluka zaniká vyhnáním žáků sv. Metoděje, ale dílo soluňských bratří přechází k ostatním slovanským národům, kde je vděčně přijato, rozkvétá nádhernými květy a má zásadní vliv na národní a náboženské přežití těchto národů. Dále přechází cyrilometodějství skrze knížete Bořivoje a sv. Ludmilu do Čech, kde bude ještě dvě století otevřeně ovlivňovat náboženský, kulturní a politický život země. Avšak ani pak zde dědictví sv. Cyrila a Metoděje nezaniká úplně, ale jako příslovečná ponorná řeka je v životě národa, v jeho nadějích, myšlení a směřování, stále přítomno - neviditelně ale přesto mocně. Jedním z projevů této neviditelné síly je např. vznik husitství. O nezahladitelné duchovní přítomnosti tohoto svatého díla svědčí i západní obnovení památky svatých bratří v 19. století a nadšeném jejím přijetí takřka celým národem, který v ní ihned uzřel něco bytostně svého, ač uplynulo již tisíc let.

Máme dost důvodů věřit a tvrdit, že bez toho díla, jehož památku a stálou přítomnost, nyní oslavujeme, bychom zde jako národ dnes nebyli, naše řeč by neexistovala a na naši slovanskou identitu bychom měli jen jakési nepatrné archeologické připomínky (asi by nás stihl osud poněmčených polabských Slovanů, kteří se většinou rozplynuli v německém živlu).

Pravoslavní křesťané vidí ve sv. Cyrilu a Metoději ty, skrze něž Bůh nechal ze stromu křesťanství vypučet silnou větev slovanského pravoslaví, a naše přímluvce u nebeského Božího trůnu. Všichni místní křesťané jakéhokoliv vyznání je mohou oslavovat jako naše největší misionáře a hlavní pěstitele křesťanské víry u nás. Všichni Češi a Moravané, křesťané i nekřesťané, by na ně měli s vděčností pamatovat jako na dobrodince a osvětitele našeho národa, dárce kultury, zakladatele písemnictví a záštitu národní svébytnosti.

Sestavil Jan Baudiš, pravoslavný kněz
Citace z dobových literárních pramenů:
* Život sv. Konstantina - Cyrila
** Život Metodějův

Poznámka:
datum oslavy 24. května platí dle našeho občanského kalendáře; v církevním juliánském kalendáři je tohoto dne 11. květen. Podle dávné tradice je to den příchodu svatých věrozvěstů na Moravu, kde byli uvítáni knížetem Rostislavem.

Doporučení

Žehnám vydavatelům časopisu „Ikona“ a ze srdce jim přeji,aby se jejich záměr zdařil.

- S láskou Boží, Metropolita Kryštof, L.P. 2008 -

Spojte se s námi

social share

„Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Mark Twain